Zoufalému štěstí přeje!
O našich špatných rozhodnutích, která vždy dobře dopadnou

Na 13. den byl plán jasný! Dostat se do města Comillas a tam si užít podvečerní romantiku... Idea to byla vskutku hezká... Ale... :)

Ráno začalo zaklepáním slunečních paprsků na naše plátěné dveře a při pohledu na azurově lesknoucí se obzor nic nenasvědčovalo tomu, že by snad mohly během dne přijít mraky. A skutečně se nám dařilo hned od rána naprosto skvěle! Na cestu se nám podařilo vyrazit už ve 12 hodin, tedy vyspali jsme se pěkně do růžova a s nadšením vykročili. Díky tomuto "brzkému času" se nám ovšem nepodařilo ulovit nic k snědku. Inu, těžké bývají dny ospalcovi. Později odpoledne tahle původně nepříjemná záležitost ztratila na významu, totiž přepadly mě jisté zažívací potíže a já nemohla pozřít ani doušek vody natož něco jiného. Řeknu Vám - jít cestu s běhavkou, to je teprve zážitek o level výš! Znovu jsem si vybavila slova naší souputnice: "Čím víc utrpení, tím víc požehnání". Úsek cesty dnešního dne byl ve znamení asfaltových cest mezi pastvinami a lesy, za celý den jsme nepotkali ani živáčka. Oooh, sladká Cantabrie! :) 

Dokážete si jistě představit můj pocit úlevy, když jsme konečně stanuli před cedulí s nápisem "kemp". Toto skromné ubytování se mi jevilo pro tento den jako jediné možné řešení - žádné bacily pro ostatní a pro mě trocha víc soukromí. Čekalo nás ale překvapení. Milá recepční se na nás smutným psím pohledem zadívala a oznámila nám, že kemp je podle ní příliš drahý a zřejmě pro nás bude lepší ubytovat se v "blízkém" albergu nad městem. A kemp skutečně drahý byl - 20 euro za kousek plácku! Rozhodli jsme se tedy zkusit poutnickou základnu. Jenže i tam jsme pohořeli. Za dvacet euro jsme pro změnu mohli spát jen na zemi, protože všechna místa na postelích byla plná. Rozhodli jsme se pro tichý odpor proti ždímání poutníků a vyrazili s vypětím sil hledat místo v místních lesích a loukách. Jenže ouha! Tak trochu jsme pozapomněli, že Španělsko je prostě plné pastvin, že u města Comillas je přírodní rezervace a že hlásili noční prudké deště. A tak jsme po pár minutách namísto po plácku ke spaní pátrali v našich batozích po pláštěnkách. K jedinému místu, které nás mohlo v téhle chvíli vytáhnout z louží - tedy k dalšímu kempu - zbývalo dalších pět kilometrů. Museli jsme vypadat skutečně zoufale, neboť na osamocené silnici u nás dokonce zastavilo auto. Po tom co odezněl můj infarkt z podezření, že nás chce někdo přinejmenším unést, jsme zjistili, že dvě mladé dámy nám chtějí pomoct a odvézt nás do města. Neumíte si představit, jak hezký je to pocit, když se Vás někdo jen tak zeptá "Můžeme pomoct?". Škoda, že v té době jsme stáli téměř na prahu stanového království. 

Tma všude okolo a podezřelé ticho nám mohlo napovědět, že asi nebude všechno, jak má být. Jenže znáte to - někdy prostě člověk nechce znát pravdu. Tou bylo, že kemp byl od 30. září zavřen. Nu a hádejte, kdy jsme do něj dorazili? 30. 9.! V zoufalé agonii jsme se prostě rozhodli vejít stále otevřenou bránou děj se co děj a postavit tam stan tak trochu na tajňačku. Při mém průzkumu strašidelným prostorem, zatímco Míša stavěl naši haciendu, jsem narazila na osamoceného staršího muže, který myl nádobí - a co čert nechtěl, byl to samotný správce kempu! Svědomí mi nedovolilo dělat, že ho nevidím a tak začal další díl nekonečného seriálu "Ani slovíčko anglicky? A španělsky mluvíte tak strašně rychle! Jejda! OK, pojďme se domluvit znakovou řečí". Myslím, že naše komunikace připomínala loutkové divadlo pro děti - mnoho gest a jen velmi lehká slovíčka! 

Všechno ale nakonec dobře dopadlo - získali jsme nejen povolení zůstat, ale taky dát si horkou sprchu, a to všechno zadarmo. Jedinou podmínkou, která se nám těžko plnila, bylo vypakovat se za svítání, aby nás jiné lidské oko nespatřilo a nikdo další tak nechtěl zkoušet správcovu ochotu. Nakonec tedy všechno skvěle dopadlo a my zjistili, že věta "Yo soy peregrino" funguje v jakékoli situaci. Lidé, se kterými mluvíte, po ni obvykle roztají a snaží se Vám pomoct, jak jen je v jejich silách. A mně se chce věřit, že svět je plný milých lidí, kteří pomohou, když mohou. Tady na Caminu určitě. :)