Ztraceni v Bilbau!
Aneb jak neumím počítat a cesta je delší než se zdálo

Náš osmý den na cestě byl dobrodružnější, než jsme si vůbec představovali...

Všechno to začalo poměrně poklidným ránem v lesích nad malebným městečkem Markina- Xemein. Celé dopoledne jsme nepotkali živáčka a jediné zvuky široko daleko vydávalo (kromě zpívajících ptáků) moje vrzající koleno. Zdá se, že má proti terénu nápadně připomínajícím sinusoidu nějaké námitky.

Cesta to byla skutečně dlouhá. Dokonce tolik, že jsem si vzpomněla na varování svých přátel, kteří mi říkali, že šance získat partnerskou ponorku je téměř stoprocentní a pravděpodobnost rozchodu dosahuje podobných výšin. Inu, zdá se, že jít Camino v páru je tak trochu loterie. Vždycky si vzpomenu na slova cestovatele Dana Přibáně, který povídá: "Mě ale vážně ten člověk nevadí, já ho mám rád. Jenže to jak míchá kafe tou lžičkou, to se prostě nedá vydržet!". Jsem ráda, že můžu zahlásit, že kávu pijeme zatím v poklidu. Aby nám cesta rychleji ubíhala, začali jsme spolu mluvit anglicky a taky si zpívat. Dobrá zpráva je, že obě tyhle činnosti naše ušní boltce zatím vydržely! :)

Když jsme sešli z kopců dolů do města, nemohla jsem si nepoznamenat několik věcí, kterých jsme si ve vesničkách a městech žijících dopoledním životem všimli.

  • Staroušci tady prostě umí žít! Pánové posedávají na lavičkách a živě diskutují, dámy usrkávají kávičku na plastových židličkách u malých obchůdků a hospůdek...
  • Dětská hřiště jsou plná dědečků, babičky si to drandí v úzkých uličkách s kočárky. Zdá se, že rodičovská dovolená se tady řeší trochu jinak...
  • Děti jsou všudypřítomné i večer, náměstí se naplní lidmi, nádvoří se promění ve hřiště, vedle kostela se hraje fotbal. Všude je hlahol, všude je živo a nikdo nevymýšlí vyhlášky, jak zařídit ve městě hrobové ticho...
  • I ve větších městech převažují malé obchůdky, supermarkety tady jen tak nenajdete. Co víc! Pokladní ani jednou nechtěli, abychom nadzvedli naše velké batohy naházené ledabyle v koši, nevzrušily je ani lahve naplněné vodou, které na bagáži máme a ještě se na nás usmívali!

A tak jsem začala snít o tom, jak bude jednou podobně živo a veselo i u nás doma. Když už jsme u toho - snění a vymýšlení pohádek mi šlo vždycky víc než plánování a počítání (nu, proto studuji ekonomku :)). To možná vysvětluje fakt, že jsem se při kalkulování našich kilometrů tak trochu spletla. Cesta z Irúnu do Snatiaga totiž nemá 717, ani 750, ba ani 800 km. Ona totiž měří 854 km! Nu, menší chybka se vloudila (ale jen 137 km?! Co to je, že... :))

Nu a tak jsme se neplánovaně rozhodli velké městské aglomerace profrčet busem. A začali jsme hned u Bilbaa. Nápad to byl hezký, ovšem nedomyšlený (občas je prostě potřeba jednat rychle, obzvláště když autobus je už za zatáčkou!). V devět večer jsme tzv. zkejsnuli na velkém hlavním nádraží v ještě větším městě. U piva jsme zvážili veškeré možnosti, včetně té dát si ještě více piva, ustlat si v parku anebo pokračovat noční tour de Camino. Naše ramena byla ovšem zásadně proti, a tak jsme se vydali do jediného volného (a dalekého) hostelu. Vstříc dobrodružství sdíleného pokoje, který byl navíc pekelně drahý. Kdo by to byl řekl, že jedna palanda může mít takovou cenu, možná že byla ze zlata! Zjistila jsem díky tomu ovšem další užitečnou věc - totiž že se špunty do uší budeme asi velcí kamarádi. Nu, a že věci občas dopadnou prostě úplně jinak, než člověk předpokládá. Kdybyste se náhodou někdy báli, že vás budou ze sladkého spánku (po týdnu konečně na posteli!) budit chrápající kluci, vězte, že lehnout si nad 150 cm vysokou dámu z Kostariky není dobrá volba! Inu, život je prostě někdy pestřejší, než se zdá! :)