Vzhůru do oblak!

Po noci plné chrápání nás nelidsky brzy ráno (v 6:30!) probudilo zákeřné světlo! Poutníci závodníci už byli po snídani, ostatní se pomalu chystali na cestu, ačkoli venku by se ještě dala tma krájet. Sluníčko si totiž v tomhle kraji užívá šlofíka nejméně do osmi hodin.

Jako mátohy jsme se vymotali z alebergu do probouzejícího se městečka a začali se shánět po spáse - jedno kafe a něco k snědku prosím! Je vcelku běžná věc, že kromě bank se ve Španělsku nepracuje dřív než v devět a naše žaludky nám daly jasně najevo, že tak dlouho čekat rozhodně nehodlají. Zapluli jsme tedy do jediného místního lokálu, který měl dveře dokořán a pošmákli si na výborné specialitce - bramborové tortille. Naše chuťové buňky vrněly blahem, ty moje bohužel jen do chvíle, kdy jsem na zdi uviděla hlavu obrovského divočáka. Ach, ta zatracená lovecká sezona!

Start nového týdne začal pěkně zprudka. Měli jsme totiž v plánu vzít si na paškál nejvyšší výstup, který nás během naší cesty měl potkat. Vyzývavý vrcholek v dáli se tyčil 1 200 metrů vysoko nad mořem nad hlubokými lesy a strmými stráněmi. Cesta k němu ve stínu stromů za cvrlikotu ptáků a šumění ledových potůčků ubíhala jedna báseň. O pár hodin později, lopotíce se na stráních a koupajíce se ve vlastní šťávě, jsme už cestu vnímali trochu jinak. :) Inu, bylo znát, že k sluníčku máme o trochu blíž - připalovalo totiž, co to dalo! Na vrcholku jsme si užili půlhodinku plnou euforie z dech beroucích výhledů a absolutního klidu. Obraz až kýčovité idylky ještě dotvářeli divoce se pasoucí koně vedle nás. Ach!

Možná díky vší té nádheře kolem, možná kvůli (ne)myšlení jsme oba po několika minutách zjistili, že se nacházíme jinde, než ten druhý z nás. Míša jako obvykle nasadil své nelidské tempo, já se jako obvykle ploužila za ním, občas jsem zahlédla nějakou tu značku, občas stopu v hlíně. Co čert nechtěl - zřejmě jsem se řídila jinou mužskou botou a vyšlapala si tak sakramentský kopec zbytečně. Byla jsem ztracená! Zatímco jsem se snažila vzpomenout, kde jsem viděla poslední náznak Camina, Míša zahájil zběsilé pátrání s vidinou toho, že ležím přinejmenším rozpláclá někde pod svahem anebo mě uneslo UFO. Použít telefon nás bohužel tak nějak nenapadlo. Inu, už jsme tady zřejmě opravdu dlouho. Naše hledání trvalo dlouho, následná tichá domácnost naštěstí naopak jen krátce. :)

Náš den jsme zakončili v jednom malém, nehezkém albergu, kterému ovšem nešlo odolat. Ze zahrady už na nás totiž mával Andy. Postarší Skot, který miluje nejen Skotskou, Brandy ale všechno co teče. Milý Andy je taky přeborník v hledání barů - zatímco ostatní teprve vybalují spacáky, on mezitím stihne vyzkoušet a ohodnotit všechny místní lokály! Andy přežil tsunami v Thajsku jen díky tomu, že měl opici a nešel se o po vánoční party slunit na pláž, a tak ví, že žít na maximum je potřeba. Má za sebou už osm pěších cest a totálně se zamiloval do Španělska - v jeho diáři se velkým písmem vyjímá zkratka IFLS (I fucking love Spain!) Do roka a do dne si prý pořídí malou tiendu u pláže a přemění se v nejlepšího učitele angličtiny v celé Galicii. A tak to by bylo, aby nebylo - Andy nás pod dvou lahvích vína dotáhl do baru. Konverzace to byla vskutku zábavná, později poměrně náročná, neboť se nám tak trochu všem zamotal jazyk! Jestliže jsem měla obavu z přeplněného albergu, chrápání a vzduchu k zalknutí, byla jsem na omylu. Jediné, co mě totiž ráno opravdu trápilo, byla kocovina jako trám. Věděla jsem, že musím vyrazit ihned nebo už nikdy neodejdu a z představy jídla se mi dělalo mdlo. Míšovi se naopak dělalo zle z představy, že bude bez snídaně. A tak nastal čas užít si zase na nějakou dobu trochu té samoty. 

Na křižovatce jsme si zamávali, a zatímco Míša zamířil za kusem žvance, já se sama vydala do kopců. Pod kůži zalézala zima, do tváří šlehal studený vítr a díky husté mlze nebylo vidět na krok. Bolest hlavy jsem se rozhodla pokořit plechovkou Coca coly a rychlou chůzí. Kilometry odsýpaly lépe než kdy dřív a vystoupat znovu nad mraky do 1 200 metrů byla vcelku hračka. Už společně jsme si pak užívali výhledy do rozlitého mléka a byli rádi, že vidíme alepsoň cestu před sebou. I tak to byla neskonalá krása, neboť mraky se lenivě promenádovaly okolo nás a občas nám poodhalily i lány fialových krokusů, které lemovaly louky v okolí. Několik následujících hodin jsme strávili klesáním dolů k řece, abychom následně mohli zase těžce přetěžce šplhat nahoru. Listnaté lesy hrály všemi odstíny zelené a začaly oblékat i pestrobarevný háv.

Den jsme zakončili ve vesničce Grandas de Salime a proti zimě zalezlé pod kůží jsme použili zbraň těžkého kalibru. Totiž vanu, spíše vaničku připomínající tu pro malé děti, plnou horké vody v jednom z místních domků. Neumíte si představit, jaká je to téměř po měsíci slast! :)