Ach ta deštivá Galicie!
Jak jsme si vyzkoušeli pravou chuť  Španělska

Předpověď pro středeční den nevypadala vůbec dobře - rosničky totiž hlásily mračna, hospody a obchody zase zavřeno, neb Španělé si užívali státního svátku. A tak jsme na cestu k horským hřebenům vyrazili bez ranní kávy (!), ba co víc, ten den jsme utrpěli nenávratnou újmu. Totiž slavící Španělé v noci štípli Míšovo milovanou poutnickou hůl opřenou o zeď kostela. Moje snaha o sladká slova útěchy, že jim za tenhle ohavný čin jistě upadne ruka, padaly tak trochu na neúrodnou půdu, a tak jsme si mlhavé ráno užili pěkně za hrobového ticha! :)

Stejně rychle jako pominulo Míšovo rozčarování, odešly i mraky. Sluníčko začalo připalovat a my si mohli naplno užít krás všude okolo nás. Cesta sama o sobě nepřinesla nic výjimečného, ale procházka po ní to byla vskutku krásná - žádný asfalt, jen lesní a měkké cesty. Prostě pohlazení pro poutníkovu nohu! Protože jsme věděli, že nás večer čeká poslední autobusové svezení, neb bylo třeba přeskočit ještě pár kilometrů, šlápli jsme pořádně do kroku a trhli dokonce svůj rychlostní rekord! A řeknu Vám, dobře jsme udělali. Rosničky se zřejmě nikdy nemýlí a černá mračna brzy začala pohlcovat všechno v jejich dosahu. Začalo pršet a do rána nepřestalo.

Naštěstí jsme už odložili stan, ve kterém je tak trochu chladno, a hlavu jsme složili v albergu ve městě Lugo. Stará pravda zní, že hvězdy přicházejí vždycky poslední! A my si ověřili, že je to vážně tak! Díky našemu typickému opozdilství jsme si vysloužili postele ve velké poloprázdné místnosti. Naproti tomu ti, co měli rychlejší nohy (tedy téměř všichni), byli umístěni do jedné veliké přeplněné ložnice! Tomu se říká štěstí! :) Co víc, jediné tři obsazené postele v naší téměř privátní ložnici patřili našim staronovým známým - poutníkům, se kterými jsme se už dříve potkali. A tak slovo dalo slovo, úsměv dal úsměv a my vyrazili do víru velkoměsta se Španělkou Alex, jejímž snem je naučit se anglicky a založit si vlastní alberg, s Portugalcem Gustavem, trhlou Rakušankou Bertou a Alexem. Nebyla by to po španělsku typicky upovídaná a akční Alex, aby nezjistila, kde že najdeme nejoblíbenější místní hospůdku a nezavlekla nás tam. Když jsme se k tomu opěvovanému místu blížili, už zdálky jsem si všimla zářivého nápisu "Pulperia", tedy Chobotnicárna a v duchu jsem si zaklela. Hned na to mě napadla ještě další věta "Ještě že jsme už po večeři" a soudě podle Míšovo mrknutí se tahle slova prohnala hlavou i jemu. Byl to skvělý večer plný smíchu, špatné angličtiny a poznávání místních specialit. Nu a to by bylo, abychom se snad nechali zahanbit a dělali primadony. Všechny potvory z hlubin moře, co jsme mohli, jsme nakonec s ostatními ochutnali. A nebylo to vůbec tak zlé, jak se původně zdálo! Malý problém nastal jen a pouze při snaze pozřít hnědočerné cosi, co vypadalo jako ve strouhance obalený dárek od hovnivála. Se statečností nám vlastní jsme ale pokořili i tuhle místní "pochoutku". :)

Déšť neustal ani ve čtvrtek a my se s tak trochu zoufalým povzdychem vydali na cestu. Ta byla dneska hodně osamělá, hodně mokrá a možná tak trochu nezajímavá. Nu, ani na Caminu není každý den posvícení. Z našich naplánovaných 33 kilometrů se nakonec vyklubalo ušmudlaných 18. Míšu začala zlobit holeň, mě zima a oba dva nás tak trochu potrápil lijavec, který s přibývajícími kilometry neustále sílil. Když jsem v průběhu tohohle únavného pochodu přemýšlela, jak Vám dnešní den vlastně popíšu, napadala mě spojení jako "den pod psa" nebo "za co, pane Bože, za co"... Teď ovšem ležím na vyhřáté palandě jednoho maličkatého, poloprázdného, ale o to víc útulného alebregu, nasávám vůni dřeva, ze kterého je postaven, a užívám si pohled z okna na uplakanou přírodu venku. Stačila horká sprcha, suché oblečení a společné kuchtění s Casandrou, Španělkou, která neumí ani slovíčko anglicky, ale i přes mojí špatnou španělštinu a Míšovo naprosto žádnou jsme si navzájem skvěle rozuměli. Usínat budeme všichni společně za bubnování kapek do plechové střechy nad námi a já si říkám, že dnešek byl vlastně naprosto skvělý den, a že občas stačí jen víc chtít ho tak vidět. A tak jsem si jistá, že i ten zítřejší bude prostě stát za to, děj se co děj! :)