Konec nebo začátek?!
Trocha toho zamyšlení u posledního kilometru :)

Naši milí,

tak je to tady - poslední krok za námi... Těžko najít slova, která by byla dost výstižná na popsání všech našich pocitů. Camino je totiž natolik jedinečná a cenná zkušenost, že je zřejmě nepřenositelná...

Náš poslední den byl prostě perfektní! Rosničky se zřejmě spletly anebo je sám svatý Jakub uplatil - tak či tak předpovídané deště se nekonaly. Jako tři kulhající mušketýři jsme se společně s Gustavem dobelhali až k branám Santiaga.

A řeknu Vám, pokud má nějaké město kouzlo, pak je to právě Santiago. Ze starých kamenných staveb jakoby dýchal spirit všech poutníků, kteří kolem nich během staletí s pokorou prošli. Není divu, když se se na velkém náměstí před velkolepou katedrálou mísí tolik emocí, že by se z nich dala vystavět nekonečná mozaika. A přesto by byl každý její kousek úplně jiný. Viděli jsme pláč, meditaci, tápající a zadumané pohledy, objímání, slyšeli nářek i výskot. Každý si konec (nebo vlastně začátek?) své Cesty prožil po svém. My jsme si s úlevou sedli na malý balík slámy, sundali boty i ponožky a nechali se unášet lehkostí bytí...

Během Cesty jsem si několikrát pro samou bolest pomyslela "Bože, ať už je konec.". Teď konec nastal a já lehce tápu - cítím úlevu, pocit zadostiučinění, vděčnost, ale taky mě lehce mrazí a svírá z toho, že od zítra mě (nás) možná čeká znovu (ne?)obyčejný život. Nejvíc ve mně ale rezonuje pocit, že tenhle konec je vlastě nový začátek... :)

Camino nám dalo víc, než jsme si snad zasloužili. Už víme, jakou cenu mají naše nohy, umíme si ale vážit i toho, že právě nám byla dána možnost se na tuhle Cestu vydat. Získali jsme prostor pro to vyčistit si hlavu, utřídit v sobě co je důležité, naučit se denně být se svým příjemným i nepříjemným já. Ověřili jsme si, že za každým vysokým kopcem čeká znovu kopec dolů, a že společně zdoláme jakýkoli vrcholek mnohem snáz. Už jsme si jistí, že i ve chvílích nepohody se dokážeme společně smát a naše "my" je pevnější než kdy dřív. Zjistili jsme, že všechno, co člověk potřebuje k životu, se může vejít do jednoho batohu na zádech, a proto je zbytečné příliš živit strachy o svoji budoucnost. Co je ale nejdůležitější, potkali jsme nespočet inspirativních lidí, přátel, kteří nás ovlivnili víc, než možná sami chtěli. Všichni z nich si dovolili snít a měli v sobě kuráž vystoupit ze "svojí krabice". Otevřenost a sdílnost, s jakou k nám přistupovali, je jako tetování, které se nám zarylo hluboko do kůže a už nikdy (doufejme) nepůjde smazat. Díky Caminu jsme poznali, že na světě je pořád víc než dost lidí, vedle kterých stojí za to být - jít. A mezi ně patříte i Vy.

Děkujeme Vám všem, že jste se rozhodli s námi sdílet. Ať už naše zážitky z Cesty nebo snahu pomoct někomu, kdo ji potřebuje. Díky Vám jsme získali podporu a prostředky udělat Eliščin život o mnoho duhovější, o které se nám na začátku toho všeho ani nesnilo.

Před pár týdny nám jedna dáma pošeptala: "Dosáhnout Santiaga je moc krásný a duchovní moment. Nezapomínejte ale na to, že je to opravdu jen moment. Samotná Cesta je cíl. Pravou hodnotu Camina poznáte, až budete na jeho konci. Užívejte si lidi okolo, zůstaňte otevření a mějte na paměti, že Camino i život je o sdílení. Snažte se zůstat poutníky po celý život."

Uplynulý měsíc strávený na nohou byl občas bolestivý a vyčerpávající, máme ale dojem, že to byl jeden z těch okamžiků, který Vás dokáže změnit. Zkušenost na celý život. Moje nejmilejší ségra Elka ze dvou nejmilejších napsala: "Camino není o slovech, ale o činech. Prostě si sbalte svoje batohy a jeďte."

Já mám slova ráda... A proto píši ještě jedno velké díky, že jsme šli a taky pomáhali společně. Bylo a je to prostě to pravé poutnické nezištné sdílení.

Ale myslím, že Elka měla pravdu. Prostě jděte.

Buen Camino <3

Káťa & Míša :)