Las Vegas a jiné radosti!
Aneb jak jsme vyhráli a nebylo to v casinu

Není lepšího dne než toho v Be(t)lémě. Jenže každá radost jednou končí... Naštěstí ale ne na dlouho. Díky Manfredovi jsme se totiž dozvěděli o podobně snovém domku dál na pobřeží...

A tak jsme plni očekávání vyrazili na cestu, která byla pro dnešek poměrně krátká. Rozhodli jsme se totiž vyměnit kilometry za setkání s přáteli, kteří měli na nás v dalším albergu - v La Vega - čekat. Den byl jako korálek a jeden milý rozhovor střídal další. Cesta nádherně utíkala a jako bonus jsme zjistili, že naše těla si snad už stačila zvyknout na zvýšenou zátěž, přestala naříkat a namísto bolesti si cestu konečně užíváme se vším všudy! :)

Krajina, kterou jsme procházeli, nebyla ničím výjimečná oproti dnům předchozím, ale přesto krásná. Jednoduše taková asturijská! Celý tenhle kraj je reklamou na krásy přírody a milé lidi. Během naší cesty jsme se tak nějak zamilovali do venkova a sdílných obyvatel, kteří si s námi bez ostychu povídají "spenglištinou". Jakmile se ocitneme ve městě, snažíme se co nejrychleji utéct od netečných nebo zkoumavých pohledů místních a neustálého ruchu. Myslím, že návrat do naší milované Prahy bude tak trochu šok...

Když jsme dorazili ke schodům vedoucím k malému kamenitému domku, který obrůstaly květy připomínající růže, na dřevěné terase nás vítalo několik známých úsměvů - Gerhard, Samantha a taky Lacho - klučina z Bulharska, který rychle chodí a ještě rychleji mluví! Dvanáct let žije na Mallorce, kde pracuje v baru a jediná česká věta, kterou zná je: "Další pivo prosím.". Když jsme Lacha poprvé potkali, měli jsme v nohou teprve deset kilometrů, zatímco on už třicet. Jeho smích je tak trochu nakažlivý a mohl by se předepisovat v lékárnách jako lék na strasti všeho druhu. Co víc - ten podvečer dorazila za námi i Katarina a tak se na jednom místě sešla vskutku parádní společnost!

Albergue, ve kterém jsme se ubytovali, nabízel místo jen pro sedm lidí a ložnice skutečně připomínala pohádku o sedmi trpaslících - každá postel zářila jinou barvou! Obývák i kuchyně voněly připravovanou vegetariánskou večeří, uvnitř zněla meditační muzika a o naše nohy se třela lenivá a přátelská kočka Brunett. Interiér domu vypadal jako jedna velká obytná čajovna - polštář a pohovka, kam se podíváš, místnosti dominoval velký kulatý stůl z masivního dřeva. Oh, takhle nějak vypadá balzám na duši! Zatímco naše hostitelka připravovala jídlo všech vůní světa, vyrazili jsme s našimi kamarády vstříc vlnám oceánu. A řeknu Vám - ty tedy byly! Dunění vody bylo slyšet už zdáli, a když jsme vkročili do zátoky, s údivem jsme otevřeli pusu. Masy oceánu se valily ve vlnách hrůzostrašně vysokých přímo k nám. Gerhard, Sam a Míša se s nadšením vrhli vstříc bílým čepicím, Lacho se rezignovaně svalil s dvěma pivy do písku a prohlásil, že jak není alespoň 40 stupňů, koupat se prostě nezvládne. Nu a já jsem se strachem ale i odhodláním sobě vlastním pomalu mířila smočit nohy. Křik ostatních, ať dávám pozor, protože TO má vážně sílu a může mě to vtáhnout dál do oceánu, mě opravdu příliš neuklidňoval... :)

Plní dojmů jsme se vrátili do Vegy, kde už na nás čekala večeře a taky naše vele - milá hostitelka. A řeknu Vám - tenhle večer byl naprosto kouzelný. Nejen díky až mystické atmosféře a dojemnému proslovu o Caminu, který jsme si vyslechli, ale také kvůli artušovskému stolu, u kterého jsme se všichni sešli, povídali si do nočních hodin a mě se ze všech těch lidských příběhů až točila hlava!

Ten pro mě nejkrásnější zazněl z úst majitelky domu - Mariny. Vyprávěla o tom, že při svém Caminu procházela kolem La Vegy a nabyla dojmu, že právě tady by chtěla žít a vytvořit albregue. Tahle rodilá Švýcarka, která tou dobou žila ve Francii, však neměla dost peněz na to, aby si něco podobného mohla dovolit. Jej vize ji ale nedala spát a rozhodla se, že se jednou vrátí. Nu a do roka a do dne skutečně koupila jeden z místních domů - díky příspěvkům jejích přátel a také altruismu původního majitele domu. Ten když se dozvěděl, že Marina plánuje vytvořit albergue pro bohaté i chudé poutníky, šel s cenou dolů až tak, aby si ho mohla dovolit. Co víc - ponechal jí veškeré vybavení interiéru. A tak La Vega, vesnice mezi útesy s výhledem na modrý oceán, slouží už několik měsíců den co den jako útočistě pro unavené poutníky. Když budete mít štěstí, potkáte tam taky usměvavou Marinu, dost možná ale bude zrovna na Caminu doprovázet nějaké to francouzské dítko, které provedlo něco ne příliš hezkého. Marina totiž pomohla spustit program pro nezletilé děti, které mají za sebou trestnou činnost. Mohou si vybrat, jestli zamíří do pasťáku, anebo se vydají na cestu nápravy do Santiaga a zpět. Podle ní Vás totiž tahle cesta dokáže změnit... A my máme pocit, že jeto pravda. :)

PS: Marina je taky znalkyně Prahy! Naposledy ji navštívila před 40 lety a přivezla s sebou vskutku užitečný náklad! Totiž balík modrých jeansů, které prodávala v dobách tuhého komunismu na náměstích a hrála s policií hru "Chyť mě, když to dokážeš!" Naštěstí vždy vyhrála! :)