Více puchýřů než kilometrů
Jak naše nohy začaly stávkovat

Tak jsme přeci jen strávili noc u lidí kukuřice!

Zpět do hor jsme se vyškrábali s vypětím všech sil i nervů (inu, člověk nespí v takové společnosti každý den, jen tak mimochodem viděli jste film Komunita?!), ale vidina teplého žvance nás přitahovala snad ještě víc než Santiago (o tom raději taktně pomlčme). Když jsme s očekáváním rozrazili dveře, přivítali nás úsměvy místních obyvatel a také známé tváře! U prostřených stolů totiž seděli poutníci, se kterými se pravidelně potkáváme. Veškeré obavy tedy byly rázem tytam! Nadopovali jsme se skvělým jídlem (všechno z vlastní zahrádky, ruční výroba a ještě servírováno milou obsluhou... tak takhle tedy chutná pravé BIO) a příjemným klábosením.

Jedna z věcí, která nás tady naprosto fascinuje, jsou příběhy poutníků. Ku příkladu jeden chlapík právě dokončil svou cestu u snídaně s námi, jeho nohy už mu prý totiž tak trochu vypínají. Není se co divit, do San Sebastianu došel z Bruselu a na cestě je téměř 5 měsíců. Podle něj přišel čas vrátit se domů, ale jen na chvilku. Nemá totiž žádné stálé zaměstnání a celý život prostě cestuje po světě. Přespává u lidí, kteří ho k sobě nezištně vezmou, vypomáhá, kde je třeba a nijak se neváže. O svých cestách do světa bez peněz nám vyprávěli i lidé z komunity, nejen že na nich vždy přežijí, ale najdou na nich prý spoustu nových přátel a magických zážitků (inu, ono to s tím naším světem bude asi vskutku dobré!). Stačí prý mít otevřenou mysl a srdce - tohle jejich přesvědčení se mi moc líbí, stejně jako citát, který visel nad jejich dveřmi: "V dnešní době je toho mnoho v okně, ale málo uvnitř v pokoji". Ačkoli jedna z jejich mála odnoží je i v České republice, přes veškeré milé zážitky, které jsme získali, asi přeci jen zůstaneme ve vlastní komunitě jen s Míšou. :) Noc jsme strávili ve stanu v (téměř rajské) zahradě, neboť se nám nechtělo spát v oddělených pokojích - ony se ty bolavé nohy totiž ve dvou lépe snášejí. Usínali jsme zase za bubnování deště, což byla velká romantika, ráno už to ovšem tak hezké nebylo. Lilo až do pozdního odpoledne.

My jsme si na pláštěnky a neustálé vlhko už zvykli, jenže naše nohy, potvory, ty ne! Jsou rozmočené a tím náchylnější na puchýře. Myslím, že v nich jsme našli nové přátele na život a na smrt, není totiž vteřiny, kdy bychom nevěděli, že jsou s námi. Výhodou je, že bolí tak urputně a neustále, že je pak člověk vlastně bere jako samozřejmost. Nu moje milované duhové boty neobstály. Jak dlouho jsem je sháněla, tak rychle jsem musela sáhnout po svých starých dobrých běžko-botách. Pomohly mi do cíle už několikrát, zvládneme spolu snad i Camino.

I když dnešek tomu příliš nenasvědčoval. Většina cesty připomínala vycházku bažinou a kopec střídal skopec. Těch zvířecích jsme mimochodem na vrcholcích potkali několik. A taky osla! Občas jsme si jako on připadali i my, u mé maličkosti se dokonce objevila i trocha slané vody v očích (a nebyla z moře). Jdeme třetí den a přišla trochu krize, naštěstí ale odpoledne vysvitlo znovu slunko a oschly nejen naše promočené věci, ale ty lehké moldánky.

Uklidňuje mě, že všichni poutníci jsou na tom stejně. Člověk nemusí řešit, jak vypadá, jestli mluví, jak by měl, jestli dělá, co by měl. Všichni máme stejné bolesti, nikdo z nás se nemůže téměř hýbat, ale nikdo se nemračí. Chuďas si to šlape třeba klidně s prezidentem, sportovec s chlápkem, co chce jen zhubnout. A všichni jsou na jedné lodi. I kdyby pro nic jiného, pro tohle stojí za to Camino jít.

Jedna dáma z Korei (vždy, když se blíží, je slyšet něco ve stylu: "Sakra, co já tady dělám, nejhorší nápad v životě!), přeletěla půl světa, jen aby ho pokořila. Prozradila mi, že "čím víc utrpení, tím víc požehnání... Musíme prý ale doufat, že ten Bůh vlastně existuje." Shodly jsme se na tom, že uvidíme, ale do toho Santiaga prostě dojdeme! :)

Update: Dnes jsme spali v kempu ve městě Orio. Albergue (ubytovna pro poutníky) mě totiž trochu vyděsila - vypadala jako přeplněná tmavá nora plná poutníků a proti chrápání by tam asi ani dva špunty v uších nestačily! :) Co víc, to všechno za nekřesťanskou cenu. Právě jsme se probudili a snědli čokoládu. Venku znovu prší, ale dobrá zpráva je, že včera jsme sotva stáli na nohou a dneska to zase jde! Takže vzůru do... Jak jinak než do baskických hor! :)