Svatý Jakub si z nás střílí!

Den devátý a desátý se nám rozhodl svatý Jakub jak se patří zpestřit... Oba byly úplně jiné, oba ale přeci jedno spojuje - neskutečná únava...

Opustili jsme Baskicko a zavítali do Cantabrie. Pěšinky v lesích se pomalu přeměnily v asfaltové silnice, upravená městečka a vesničky v kopcích nahradil takový, nu jak to jen uhlazeně nazvat, španělský bordýlek. Staří pánové už nevysedávají na výstavních zahrádkách, ale dost často se kochají výhledem na harampádí všude okolo. První dojem z Cantabrie byl tedy jedním slovem: chaos. :) Nu a aby ho nebylo málo, pomaloučku polehoučku mizely i značky označující svatojakubskou cestu. Těžká rozhodování poutníkova na křižovatkách! :)

Aby nám svatý Jakub přeci jen zpříjemnil cestu vedoucí převážně lesy bez výhledů a po tvrdém asfaltu, vymyslel si na nás následující. Jal se nás pěkně oblanšírovat! Devátý den jsme se téměř uvařili ve vlastní štávě (teplota se vyšvihla až k 33 stupňům), abychom den na to mohli hezky prochladnout a promoknout až na kost. Myslím, že přišel ten správný čas pochválit moji skvělou pláštěnku za celých 35 korun, která obstála i před proudy vody připomínajících Niagary. 

Devátý den jsme v pozdních hodinách dorazili do přímořského městečka Castro Urdinales, vylezli na kopec nad ním a po slovech dámy, která nás ubytovala s poutnickou slevou v kempu, "vypadáte hodně ale hodně unaveně, chcete ukázat sprchy?", jsme asi po dvou nanosekundách usnuli. Spánek by to byl vskutku revitalizující, kdyby nás (nu, spíš mě... Míšu až po mých vystrašených a opakujících se dotazech, jak že se to vlastně pozná tornádo) nuestále nebudil hurónský vichr. Náš stan zběsile tancoval ve větru na všechny strany a já dostala strach, že skončíme na neplánované cestě kolem světa za 80 dní! 

Možná nás měl tenhle zážitek varovat, že ráno nebude úplně růžové. To bylo spíše temně šedivé. Celý den v zimě a dešti se těžko prožíval (nebo přežíval?) s úsměvem na rtech. Únava nás válcovala (pro Vás jsme ovšem pořídili několik fotek v zázračné hodince, kdy se nad námi rozhodlo slunko smilovat) a já jsem koketovala s myšlenkou, že zbytek dne strávím někde ve stoce u silnice. Tu najednou nás ale potkal milý pár nadupaných Američanů, kteří nám jen tak mimochodem naznačili, že včera zvládli dvě štace (když my měli ofuky ťápnout i tu jednu!), a proto si dneska dávají jen lehčí oddychovku (ačkoli jejich nohy kmitaly, až nám oči přecházely). Spiklenecky jsme na sebe s Míšou mrkli a začaly závody! Nutno podotknout, že po několikakilometrovém velmi vyrovnaném závodu do města Laredo jsme zvítězili! S jazykem na vestě, ale jen s jedním puchýřem navíc, jsme hrdě vstoupili do městkých hradeb! A to dokonce za zvuku fanfár...! (Ve městě se totiž odehrával festival středověkých řemesel, jen tak pro upřesnění.) 

Ačkoli jsme mysleli, že studený večer nám zpříjemní maximálně tak horký čaj a teplý spacák, opak byl pravdou. Potkali jsme totiž naprosto skvělý a inspirující pár - Ulli a Markuse! Tihle dva Rakušané spolu žijí 25 let, ona je učitelka ve školce, on zdravotní bratr. Rozhodli se, že si splní dlouholetý sen, sekli s řemeslem a vydali se na kole do Evropy. Do pedálů šlapou už 6 týdnů, momentálně z jejich domovského Tyrolska do Santiaga. Co bude ale dál, netuší. Ví jen, že mají stan, vařič, dvě kola, každý 4 brašny, čas do března a spoustu dobrodružství před sebou. Nakonec jsme strávili společně celý večer i dopoledne a Ulli s Markusem se pro nás stali ukázakou toho, že všechno jde, když se chce. Zíkali jsme tak další přátele, kteří se rozhodli zažít, co si zamanuli a sledovat je určitě budeme i nadále, protože tihle dva za to prostě stojí! Pokud byste se s Kalkisáky chtěli seznámit i Vy - směle do toho! Jejich blog a spoustu inspirace najdete tady:

https://www.fsieben.at/kalkisontour/

:)