Není každý den posvícení!

Dnešní den by se dal popsat s trochou nadnesenosti jako melancholický...

Byl plný těch chvílí, kdy má člověk pocit, že čas jen líně plyne a nic zajímavého našince asi nečeká. Což je samozřejmě mýlka, neboť fantastických věcí je kolem spousty! Jak ale všichni víme, prostě nemůže být každý den posvícení. :)

Domimantou dne byly zářivé vinice plné nasládlého vína. Linuly se do dálky od vrcholku k vrcholku a jejich ostře zelená barva oslnivě kontrastovala s tyrkysovým oceánem. Šumení listů ve vinných hájích působilo jako balzám na nervy (kterého bylo dosti potřeba). 

Celý den pálilo sluníčko (což je naprosto skvělá zpráva!) a také naše nohy. Většina cesty totiž byla pokryta rozpáleným asfaltem a nám se pod podrážkami jen kouřilo. Během dne jsme míjeli několik vesniček, ve kterých bylo na španělské poměry neobvyklé ticho a společnost nám po dlouhou dobu dělali jen místní psiska. Od umření na tu nejzákeřnější možnou věc, tedy na hlad, nás zachránila téměř kouzelná babička, která se vynořila z lesů a donutila nás (nu, zase tak moc nás přemlouvat nemusela), abychom si od ní darem vzali dvě hrsti sladkých ostružin! A samozřejmě taky všudypřítomné víno, to je prostě skvělé ve všech formách! :) Důvodem toho, že nevrzaly jen naše klouby ale i žaludky, byl fakt, že jsme jaksi nezvládli skloubit místní (příšerně dlouhou) siestu s naším pochodem. Ve všech městech kam jsme dorazili, byly obchody prostě zavřené a prodavači na odpolední kávě (která je tedy pekelně dlouhá, od jedné do pěti hodin).

Když už jsem začala být (nejen) vlivem mých neuspokojených chuťových buněk lehce nesvá, jakoby to nestačilo! Začali nás předbíhat lidé o dvě generace starší. Naše ega utrpěla zákeřnou újmu. Naštěstí jsme zavčasu potkali skupinku Američanů, jejihž pochod připomínal želví procesí v posledním tažení. Do Evropy prý přijeli pouze za jediným účelem - zničit se na Caminu, nu podle jejich vzezření se jim to po dvou dnech docela daří. :) Jejich přítomnost nás naštěstí utvrdila v přesvědčení, že může být hůř a ještě jsme si potrénovali angličtinu se vskutku milými spoelčníky. 

Večer jsme zakončili na vysokém kopci přímo nad přímořským městem Zumaia. Místo pro náš stan jsme vybrali ve VIP zóně - z jedné strany výhled na vlny, z druhé strany pohled do hor, a to všechno za vysokým ostružiním (které je tady téměř všude) - to nás mělo ochránit před tázavými pohledy usedlíků a pokutami všeho druhu. Ačkoli jsme si, myslím, počínali velmi nenápadně a místo pro náš zelený a tedy velmi maskovaný stan jsme vybírali v souladu se všemi pravidly z knih mého dětství (děkuji Ti Ježíšku - tatínku - za užitečné dary) "Jak přežít", "Jak splynout s okolím", "Robinson Crusoe", s údivem jsme po několika minutách zjistili, že poměrně blízko vede běžecká stezka, ze které je značná část našeho příbytku bez problémů vidět. O půl deváté večer jsme ale byli natolik vyčerpaní, že jsme se prostě jen usmáli, zatli zuby a po loku dobrého vína padli do mdlob. :)