Den jako z pohádky!

Pokud existuje nějaký lék na bolavé nohy, záda a trpělivost, pak je to rozhodně probuzení v horách. 

Když jsme po spacím maratónu otevřeli oči, uviděli jsme dechberoucí nádheru. Slunce pomalu vykukovalo a oslňovalo blýskající se oceán v dáli, hory se leskly a přes jejich vrcholky se valily bílé mraky, které z dálky připomínaly nadýchané peřiny. K tomu všemu nám ranní triádu zahrála skupina ve složení kohout sopranista, ovce alt a kravský zvonec jako doprovod. A do taktu samozřejmě hrály i trekingové hole ostatních poutníků. S východem slunce totiž pravidelně většina z nich už stojí na cestě a vyrážejí za dobrodružstvím. Ještě stále jsme nepochopili, jak mohou v době, kdy my máme ještě slepené oči, vyvíjet tolik pohybu. Nu, tenhle poutnický trik jsme ještě úplně nepochytili a zdá se, že se mu i nadále vyhneme. Dlouhý spánek je totiž jediná věc, která naše zhuntovaná těla dokáže tak trochu povyspravit! :)

Všechno to krásně začalo a všechno i krásně pokračovalo. Světe, div se! Bylo nádherně a ani jednou nekráplo! Nohy už zřejmě také pochopily, že stávkováním si nepomůžou a začaly fungovat, jak mají, dokonce ani ramena se nenechala zahanbit!

Potkali jsme spoustu známých poutníků, takže cesta zelenkavou krajinou rychle ubíhala. Nu a pak jako vrchol dnešní dávky štěstí nám jeden francouzský přítel, znalec zdejších cest, poradil, jak najít ztracený ráj na zemi. Namísto očekávané pouti podél hlučné dálnice jsme se ocitli na dočista jiné cestě. Zvukovou kulisu nám dělali ptáci, šumění lesů a moře, společnost jsme našli v dobytku všeho druhu. Občas by se ve mně krve nedořezal- to když jsem zjistila, že prostor za jedním plotem sdílíme s půl tunovým býkem, anebo když jsem zvedla oči a uviděla před sebou krpály, ze kterých se člověk rozklepe už dole. Nekoupali jsme se sice v moři, ale ve vlastí šťávě určitě. Za možnost navštívit snad nejhezčí místo, kde jsem kdy byla, to ale rozhodně stálo. Mohutné útesy, o které se až hrůzostrašně rozbíjely vysoké vlny, jsme prolezli křížem krážem (přesněji od shora dolů a naopak), oběd si dali v premium class (tedy s výhledem na surfaře pokoušející se zkrotit divoké vlny) a tuhle pohádkovou pouť zakončili u kamenného kostelíku, s jehož zvonem si lehce pohrával vítr a stal se tak nejlepším virtuosem široko daleko.

Konečně jsme potkali také někoho na stejné vlně, tedy poutníky se stanem - dva Rumuny, kteří by mohli dobrou náladu a energii rozdávat. To ovšem nemůžou říct o penězích, kterých mají s sebou po čertu málo, a tak si užívají dnů bez sprchy a postele. :) To my už jsme teplou vodu po pár dnech opravdu potřebovali a naše cesty se u malého městečka Mutriku rozdělily. Zatímco oni teď dávají španělským liškám dobrou noc někde vysoko v kopcích, my sedíme u dunícího moře a užíváme si výhled na osvětlené daleké moře. Je tady teď ticho, že by člověk slyšel mušli o mušli cinkat, to tady ale rozhodně nebývá zvykem. Co na španělských městech totiž nejvíc zbožňuji, je život, kterým tepou všechna náměstí a kavárničky až do pozdních večerních hodin. Děti drandí na tříkolkách, lezou na kašny, skáčou přes gumu, dospělí posedávají opodál a s úsměvem na rtech jen tak klábosí.

Dnešní den je prostě ten, který si člověk ani za milion nekoupí. Je to poprvé, ale já se těším, až zítra otevřu oči a vykročíme dál. Zdá se, že kouzlo Camina, o kterém tolik lidí mluvilo, zaklepalo na dveře... :)