O škorpionovi a jiném zvířectvu

Sobotní ráno bylo plné odhodlání. Řekla jsem si, že po vzoru hesla "poručímě větru, dešti", rozkážu svým nohám, aby se vzpamatovaly a začaly makat...

A vesmír znovu zafungoval! Poslal nám totiž do cesty Australana Tima. Tenhle postarší, milý logistik cestuje díky svojí "práci" (protože jak on říká, to není práce, ale radost) po celém širém světě, ale každý rok se pravidelně vrací na Camino. Letos už dokonce podruhé! Když jsme mu na seznámenou chtěli po slušňácku potřást rukou, s potutelným úsměvem nám vysvětlil, že to zřejmě nepůjde. Před odjezdem do Španělska ho totiž v jeho rodné Austrálii kouslo COSI, co nápadně připomínalo škorpiona. Po pár dnech Tim jaksi přestal svou ruku ovládat, a když mu začalo škubat v rameni, usoudil, že se možná nachýlil čas... Navštívit doktora. Milý Tim dostal naordinováno plato antibiotik a taky klidový režim. Ten si vysvětlil vskutku originálně - sebral krosnu a dál pokračuje ve své cestě kopec nekopec. No, řekněte sami - téhle diagnóze se prostě moje opotřebovaná chodidla nemůžou rovnat! Naordinovala jsem si tedy 2krát denně suché ponožky, pravidelný přelep darů chůze (rozuměj mých šesti přátel puchýřů) a bez dalších vytáček jsme zamířili k vrcholkům. Předpovědi našich poutnických přátel o tom, že Camino Primitivo je fyzický mordor, ale balzám na duši, se začaly naplňovat. Rušná maloměsta se pomalu měnily v horské tiché vesnice, společnost nám dělali jen motýli a všudy přítomné krávy! Musím se Vám přiznat - my jsme se do nich zamilovali! Když se skoro měsíc touláte mezi těmihle respekt budícími zvířaty, nemůžete si nevšimnout jejich klidu a hlubokých černých očí. Tenhle zážitek je leckdy tak intenzivní, že může jako mávnutím kouzelného proutku i milovníka steaků  přeměnit ve vegetariána. Tak jako Davida... Příběh tohohle "eko" Angličana jsme si vyslechli u lahve červeného vína. David se po svém prvním Caminu rozhodl nejen že vymění maso za zeleninu, ale taky že vymění svoji práci alá kancelářská krysa za toulky světem (chůzí strávil pět měsíců v kuse a prošel snad celé Španělsko). Momentálně vypomáhá na stavbě úsporného domu a hledá další dobrovolnické příležitosti ve všech koutech Evropy. Jeho srdce spílá Brexitu a bije pro to zůstat poutníkem navždy.  

Co na celodenním šlapání milujeme nejvíc jsou obědové siesty. Rozhodli jsme se tady načerpat inspirace co jen to dá a začli jsme u španělského "na všechno je dost času". A tak si denně vybíráme ta nejlepší VIP místa v restauraci s nespočtem Michellinských hvězd - totiž v přírodě. Namísto luxusních ubrusů se kocháme lučním kvítím a šanzony nahrazuje šumění stromů. K dech beroucím výhledům si dopřáváme pokrmy hodné gurmánů - totiž sýr, sušenou šunku, domácí rajčata a když se poštěstí třeba takovou Sidru. Pokud byste někdy chtěli utratit pár euro za lahev moku, který chutná jako zkažená jablka, je pro Vás Sidra tou nejlepší volbou. Pokud ji ovšem doplníte o chuť zralého sýra, celá věc nabyde zcela jiného rozměru a Vaše chuťové buňky se možná rozplynou... 

Existují jen dvě věci, co nám tu španělskou idilyku kazí. Totiž místní totální nepochopení psí duše a eko ignorance. Zdá se, že do místních vesnic se ještě nedostalo známe moudro, že pes je nejlepší přítel člověka a namísto toho tady platí, že pes je agresivní hlídač. Jejich stále vyceněným zubům a zuřivému vrčení se není co divit, většinu svého psího života totiž tráví s řetězem na krku anebo v kleci. Nešťastné štěkání se rozléhá dnem i nocí krajinou a nelze si nevšimnout, že i ti největší trhači mají obrovský strach z Míšovo poutnické hole... Proč asi...

Druhá místní neřest by se dala stručně popsat jako závislost na igelitkách. Tři věci si z lokálního supermarketu odnesete ve třech taškách. Zdvořilá žádost "stačí jedna" většinou zůstane nevyslyšena... Nu, alespoň že se ty dámy za pultem vždycky tak hezky smějí, člověku se jim pak hned snáz odpouští. 

Sobotní noc jsme strávili ve stanu v kopcích. Ukolébavku nám zpívala znovu paní sova a přizvukovala větrná elektrárna. Ta se celou noc pod náporem meluzíny nepřestala točit a nám došlo, že jsme si zřejmě ustlali na větrné hůrce. Nedělní noc jsme tedy raději přečkali ve starotou vonícím a chrápáním zvučícím albergu. Díky milé konverzaci s poutníky a vínu se mi lépe rozdýchal zážitek, ze kterého mám husinu ještě teď. Totiž při příchodu do města jsem málem šlápla na mrtvé divoké prase, které si na chodník pán domu jaksi odložil. Začala tady totiž lovecká sezona, která je prý pro říjen typická (z toho tedy nemám příliš radost), Nu a tenhle podzimní měsíc se vyznačuje ještě jedním - totiž že meze tak trochu chladnou a v noci pekelně přituhuje. Ještě že máme s sebou ty babiččiny pletené ponožky! :)