O Santanderu a lenošení

Cesta z Güemes do Santanderu, nezačala příliš optimisticky...

Namísto ranního zpěvu ptáků a paprsků slunce nás probudily velké a hlasité kapky bubnující o stan. Nu, jako budíček to fungovalo výborně, jako počasí na třicetikilometrový pochod už to tak pěkné nebylo (zřejmě museli tam nahoře zaměnit moji objednávku na nebe jako z alabastru, jinak si to nedokážu vysvětlit!). Ve stylu když se to kazí, tak se to kazí (tenhle článek možná čte moje malá sestřička, moje šéfová a taky naše kočka Micka, tedy je potřeba jisté korekce) se přidalo ještě několik věcí - to aby měl tenhle den opravdu grády! Totiž vesničky bez obchodů, tedy hlad, moje běžecké boty, které zřejmě nejsou na treky po asfaltu úplně nejlepší obuví, tedy nohy opuchlé, zkoprnělé, připomínající špekáčky, a v neposlední řadě cesta vedoucí kolem dálnice a frekventovaných silnic, tedy žádná příroda a k tomu ještě oblečení okrášlené o vodu z projíždějících aut. Pod tíhou okolností přišla naše první lehká krize. Když ovšem říkám lehká, tak myslím opravdu lehká a naštěstí brzy zažehnutá. Posilněni cukrem z džusu jsme rozhodli, že nadešel čas uskutečnit krizový plán - najít levné ubytování s postelí a nejbližší obchod se sportovním zbožím.

Štěstím v neštěstí bylo, že jsme právě mířili do Santanderu - města, kam jsme před 11 dni přiletěli a odkud jsme se tenkráte vydali autobusem do baskických hor. Díky Bohu, že existuje airbnb! Podařilo se nám totiž ubytovat v jedné sympatické španělské domácnosti téměř u centra, za příznivých 20 euro pro oba! :)

Než jsme dorazili do města, míjeli jsme pár hodin krajinu, která nápadně připomínala Irsko nebo Skotsko. Na věrohodnosti tomu přidával silný vítr, chladno a déšť. Vysoké útesy vypadaly pak mnohem majestátněji a taky hrozivěji díky bouřícím vlnám, které se o ně rozbíjely. V chráněné zátoce o kus dál se několik surfařských začátečníků pokoušelo udělat první krůčky s prknem a my jim vážně záviděli jejich neopreny. Když jsme sestoupali ze skal k břehům oceánu (který nás dělil od vstupní brány Santanderu) voda se rozestoupila a my přes ni přešli suchou nohou. Nu, dobře, možná spíše přijel přívoz.

Santader zdá se být město pro poutníky jako dělané. Totiž kvůli velkému kopci tam postavili na ulicích několik eskalátorů a dokonce lanovku, která zadarmo vozí nejen unavené poutníky, ale i línější Španěly. Díky téhle vychytávce a mojí fobii z výšek jsem si ověřila, že ke kolapsu mám ještě daleko, totiž prudký krpál jsem si raději vyšla pěšo a zvládla jsem to ve zdraví. Nahoře nás už čekal milý Alberto, náš hostitel, který pro nás dojel dokonce vozem. Ten téměř připomínal luxusní kočár, který máme doma - hodně to křičelo, bylo to malé a zelené. Tedy náš hostitel dosáhl svého motta "Chci, abyste se u nás cítili jako doma".

Nevím, zda v sobě máme tolik sexappealu, že se za námi každá policejní uniforma musí prostě otočit, ale už podruhé na naší výpravě nás odstavili pánové z protidrogové centrály. Prý byla včera dlouhá noc, během které se 4 mladí lidé upili a udrogovali k smrti, tedy prosí naše passporty a taky tašky... Procedura to byla dlouhá, ale úspěšná. Nakonec zjistili, že "Mičal" a "Katačina" vážně žádnou látku na zlepšení nálady u sebe nemají - i když by se možná hodila.

Náš den jsme završili Míšou vysněnými míchanými vajíčky a youtube koncertem - konečně nám totiž šlapala wifi, jak se patří. Maria a Alberto byli opravdu hostitelé na úrovni a dokonce nám půjčili svojí pračku. Jsme teď poutníci jako ze škatulky a když nás někdo míjí, už mu neslzí oči! :) Mezi řečí jsme zjistili, že pokoj, který tenhle mladý pár pronajímá, je téměř každý den plný, a že si díky airbnb přijdou měsíčně zhruba na 900 euro! A to se opravdu hodí, obzvláště ve Španělsku, kde je o dobrý job tak trochu nouze. Dokonce taková, že Maria plánuje do roka a do dne (tedy po konci jejích studií) vzít nohy na ramena a zamířit do Mexika! Tedy přátelé malý obchodní tip - pokud Váš byt měří víc než je obvyklá velikost spíže (tak to totiž má ten náš), airbnb pro Vás může být přilepšením, jak se patří. Můžete pak na Nový rok vyrazit třeba do New Yorku jako Maria a Alberto, kterým to za jejich skvělou péči moc přejeme! :)

A tak jsme strávili ještě další den s lehkými žabkami na chodidlech, vydali se na tour de Decathlon, kde jsme po dlouhém rozjímání přeci jen našli, co jsme hledali - tedy boty s vysokou podrážkou - a dokonce i to, co jsme nehledali - třeba skvělou mikinu ve slevě, kterou jsme tam prostě nemohli nechat! Jen ta bílá barva se na náš poutnický výlet úplně nehodí. :) Během procházek po pláži a povalování se na dřevěných lehátkách jsme ale vymysleli, že ji stejně jako několik dalších věcí, které ssebou zbytečně a těžce vláčíme, prostě odešleme do Santiaga tak trochu s předstihem, totiž poštou. Nevěděli jsme sice jak, ale o tom, že to půjde, jsme byli přesvědčeni. Náš "zevlácký" den jsme zakončili kávou a koláčem na dětském hřišti s výhledem a to nejlepší na nás ještě čekalo - totiž druhá noc se sprchou, teplým jídlem a postelí... A řeknu Vám, to prostě vynahradilo všechny předešlé strasti ve španělské vlasti! :)