Hola Espaňol!
Tak jsme tady

Tak jsme tady! Hola Espaňol!

Moc ráda bych teď napsala příběh připomínající pohádku. Lež má ovšem krátké nohy, a tak pro dnešek budu muset popsat story připomínající cestu Froda do Mordoru. Ale pozor! I jeho na konci čekalo vítězství... Jsem si jistá, že lepší zítřky najdou i nás! J

Nejlepší věc dnešního dne bylo německé pivo na letišti (což uznávám, nezní jako to největší lákadlo). To máte tak. Všechno to začalo zácpou na silnicích mezi českými kopci, to nás ale z míry jen tak nevyvede, neboť absolvujeme podobnou "příjemnou" cestu do našich rodných jižních Čech docela často. Přišly hranice a následovala celní kontrola a rozhodně ne ledajaká! Náš autobus si totiž vytipovali místní Polizei a Zoll jako hnízdo pašeráků drog a uprchlíků. Aby taky ne, když na dálku tak hezky svítil. Nejdříve nám pěkně pomalu vybrali doklady jako za starých časů. Následně nám dali jasný rozkaz: vystoupit po jednom z autobusu a projít vytvořenou uličkou za milého očuchávání slintajících psů. Aby to ale nebyla moc krátká procedura, doporučili nám následně strážci pořádku, abychom vyndali svoje zavazadla z nákladního prostoru, rozmístili je přesně dle návodu do jedné lajny a stouply si dva kroky (ani o centimetr víc, ani o centimetr míň!) od nich a to prosím vedle sebe a hezky do řady! Byli jsme poctěni dalším milým setkáním se psím špionem. Mám už od mala tak trochu prořízlou pusu, a tak mě moc zajímalo, jestli je tohle běžná věc. Místní policista se na mě něžně usmál, řekl, že je to "klasická namátková kontrola, se kterou je dnes potřeba počítat" a s úsměvem mě odeslal ke stanu, kde bylo uschováno překvapení dne - parádní rentgen! Jupíííí, bůh jménem dobrodrůžo k nám byl dnes skutečně štědrý. Míšovo krosna byla samozřejmě nejpodezřelejší ze všech, protože jaký cvok si dneska s sebou vozí stan, že?! Musel tedy svůj batoh, který včera balil asi hodinu, do posledního smítka vyndat, aby se překvapivě zjistilo, že vlastně pašerák asi nebude. Nu co, čím častěji bude to balení dělat, tím mu to půjde lépe od ruky. Že oni to s ním vlastně mysleli dobře? Nakonec jsme nabrali jen sympatické zpoždění 70 minut.

Už jsem si říkala, že moje airplanefobie zůstane tak nějak upozaděna. Ale kdepak! Měli jsme to "štěstí" zažít nejhorší přistání, které jsem kdy absolvovala. Vyděšené, jindy flegmatické, oči mého Míši a strnulý pohled těhotné dámy vedle mě (která z toho zážitku málem porodila), moje nervy skutečně příliš neuklidnily. Přežili jsme, lidé v letadle tleskali (naše mínění, že tohle je jen česká specialitka, bylo zřejmě mylné), já to kupodivu rozdýchala! A to se počítá. Bylo mi trochu divné, proč se následně letušky od otevřených dveří drží dál. Jen do té doby, než jsem vystoupila. Vichřice a déšť mi hned daly najevo, oč tu běží. Moje pleť okusila příjemných 15 stupňů a kapky velikosti švestek - nepřeháním! (No, možná trošičku...). Naše batohy zase okusily, že při jejich nakládání a vykládání si s nimi rozhodně nikdo servítky brát nebude. Dostaly se k nám sice celé, nicméně suchou nit by na nich člověk těžko pohledal. A tak, když jsme procházeli šedým Santanderem, ve kterém nebylo vidět na krok, a jeho jedinou dominantou byly hrozivé plameny spalovny v dáli, začalo nám být vlastně všechno jedno. To, že kanály nezvládají příval vody a my máme vodu po kotníky. To, že naše boty se proměnily v holinky. To, že nevíme, kam jít. Navzájem jsme si usilovně potvrzovali, že začátky jsou vždycky těžké a dokonce tomu uvěřili. Bohužel jsme se také zeptali, jestli je tohle počasí normální. Odpověď raději nechtějte znát, uklidňuje nás jen to, že jsme si s dotyčným pánem příliš nerozuměli (doufejme!).

Moje woddoo panenka přes to všechno zafungovala - jsme v pohodě. Dcerka naší paní domácí nám uspořádala free pěvecký koncert ze sousedního pokoje. Dostali jsme také plechovku piva, našli v batohu zbytek toustů ze snídaně a konečně je nám teplo. Kdo by byl řekl, že člověk bude ve Španělsku hledat teplé ponožky... Ale ještě bude slunce, až nás bude hlava bolet. Víme to. Třeba už zítra J