Jsem vítací typ a nesnáším loučení!
Zítra prý začínáme

Jsem vítací typ!

Ráda odjíždím, protože natěšení z cizích krajů, nových lidí a spousta endorfinu v žilách mě vždycky nabijí víc, než moje oblíbená buchta od babičky (no, dobře, tak trochu lžu). Co ale nesnáším, je loučení, kterého je většinou taky tak trochu třeba. V poslední době jsem na něj vyzrála! Naučila jsem se totiž těšit už dopředu na návraty (a na moji oblíbenou buchtu od babičky, babičko, bude?), a tak ty nepříjemné chvilky, kdy víte, že se s někým dlouho neuvidíte, zdárně přežít. Mám ovšem kolem sebe samé filuty! To Vám tak parta z práce dá překrásnou kytku, dva nejmilejší kolegové talismana, rodina se strachuje, volá, přátelé se ozývají a přejí šťastnou cestu... No a člověk by najednou se slzou v oku nejraději zůstal stát přikovaný na místě. Proto jsem se rozhodla podívat se na to jinak. Jako dík Vám všem za to, že jste mě podporovali v nápadu vytvořit tyhle stránky (i když Vás to stálo nemálo skleniček vína), všem, kteří moje řádky čtete a chcete pomoct Elišce, jako dík za to, že jsem dítě štěstěny a mám kolem sebe tolik skvělých lidí, to nejen pro Elišku ale taky pro Vás prostě dám!

Tedy dámy a pánové, od zítřka nás čeká velká jízda. Asi se dostaví krev, pot a slzy (sakra!), ale co víc! Kvůli Vám se směle popasuji i se sbalením batohu. Jestli jsem si někdy myslela, že pracuji na těžkém úkolu, byl to zřejmě omyl. Pokud totiž řeknete dámě "sbal se na měsíc, ale všechny věci, které ji z Tebe dělají, nech doma", koledujete si tak trochu o kopanec. Horší ovšem je, když si člověk tuhle větu musí říct sám a co je úplně nejhorší - nelze podvádět. Všechno, co si propašuje s hřejivým pocitem vzdoru do batohu, si bude 717 km, 32 dní v kuse tahat na zádech. Skvělé na tom ale je, že díky téhle váze už nemůže na hrbu nést žádné starosti...

A tak se plánuji od zítřka nechat trápit jen od puchýřů na nohou a hladu (mám ale mimo jiné skvělého muže, který přinesl tři balení müsli tyčinek s extra porcí čokolády - ta je dobrá na nervy). A navíc - dostala jsem s sebou woodoo panenku, která prý zařídí, že stresy se mi vyhnou obloukem a budu celou dobu v pohodě. Funguje to. První výzva - sbalit batoh - je s dvěma lahvemi vína v ledničce nakonec docela pohodová záležitost. Je sice 20:00 a já ještě nemám tzv. ani ťuk, ale zítra začínáme... Wohooo! Bez šminek, mýdel, bez postele... Se zásobou špuntů do uší, náplastí a s deníkem. Jeden můj kamarád mi napsal "GO Kata&Michal GO!" Tak tedy GO! :)