Už z hor zní zvon!
Od moře až k vrcholkům

Nemám ráda loučení... S oceánem a kamarády teprve ne. Jenže i to občas musí být...

Hory z "Camina Primitiva" na nás volaly už zdáli a my věděli, že přišel čas změnit směr k vrcholkům. Ještě před poslední šlápotou do zlatavého písku jsme si užili lenivé dopoledne (ve stylu alá hon na mušle) s Katarinou, které jsme jako dárek věnovali moji tajnou zbraň - zánovní pepřový sprej! Nebudete tomu věřit, ale předchozí podvečer ji totiž uprostřed polí překvapil "naked man" (rozuměj naháč)! Jak jsme se shodli, svatý Jakub to asi nebyl a tak nezbývá než konstatovat, že i na poutnické cestě se zřejmě může objevit neznaboh.

Oceán jistojistě tušil, že se ho chystáme brzy opustit a tak na nás poslal slzavé oudolí - dlouhý předlouhý lijavec. A řeknu Vám - byla to krása. Velké kapky bubnovaly do šedé hladiny, vlny duněly ještě bouřlivěji než obvykle a zelená barva na pastvinách ztmavla. Člověku se v takové chvíli honí hlavou spoustu myšlenek, a tak jsme se s Míšou rozhodli dát si od sebe menší pauzičku a prožít si kus Camina sami se sebou.

Sešli jsme se spolu až u poslední kávy s našimi přáteli. Příměstskou etapu před Oviedem jsme se totiž kvůli úspoře času rozhodli znovu přeskočit autobusem, což znamenalo opustit všechny, které jsme potkali. Znáte ten pocit, kdy se Vám něco horko těžko opouští, ale víte, že je to tak správně? Tak přesně ten nás polapil...

Čas strávený v Oviedu jsme tak trochu nepoutnicky vyplnili hledáním Decathlonu. Usoudili jsme totiž, že na podzimní cestu do hor je potřeba se tak trochu dovybavit. Ulovili jsme parádní podvlíkačky a dvě mikiny k tomu! Nabyli jsme přesvědčení, že s tímhle oblečením pro super sporťáky se nám musí šlapat jako v bavlnce. Možná že nám můj otékající malíček měl napovědět, že všechno bude trošičku jinak, ale nevědomost je někdy sladká. :)

Svět je malý a o náhody v něm není nouze - o tomhle pohádkovém moudru jsme se přesvědčili, když jsme zaslechli české "ahoj" a následně se poznali s milými nováčky na Caminu - s Evou a Tomášem. Tenhle pár se rozhodl, že na počest Tomášových třicátin pokoří právě Camino Primitivo...

Nene, nenechte se mýlit, název tak trochu klame - primitivní to tedy není ani trošku. Přesně naopak, jeden výstup střídá sestup, ovšem ty cesty tady by člověk jen těžko pohledal. Na asfaltu téměř vůbec, v přírodě téměř stále. Přesně to, po čem poutníkovo srdce prahne! Příroda se tady začíná nápadně podobat té hezké české a my si nespočetněkrát vzpomněli na šumavské výhledy, které by těm asturijským jako z oka vypadly.

Aby těch náhod nebylo málo, zjistili jsme, že Eva pracuje v kanceláři, která je coby kamenem dohodil do té mojí. Co víc - narazili jsme na Vincenta a Nirinu - pár, se kterým jsme se sčuchli nějaký ten týden zpátky a zatímco my si museli krátit cestu autobusem, oni nás ladně dohonili a následně předběhli. Běh je to správné slovo, neboť jsme se dozvěděli, že jsou na cestě z Francie už pět měsíců a denně pokoří tak 40 - 50 kilometrů. Už stačili prochodit jedny boty a mají v plánu zrušit ještě alespoň jedny při cestě za divokým pobřežím Portugalska.

Ach, ta krásná nahodilá setkání! A těch ještě nebyl konec... Večer jsme se dobelhali do malého alebergu vysoko v kopcích s famózním výhledem na východ slunce a za zvuku kravských zvonů jsme si užili pivo s chlapíkem připomínajícím drsného kanadského dřevorubce. Tenhle Connor Vám tak strávil rok v sedle na motorce brázdíce cesty napříč Afrikou a na Camino si přišel odpočinout... A podle jeho slov je to taky TAK TROCHU (!) fitness.

To pro mojí fyzičku je to fintess OPRAVDU HODNĚ a i po několika týdnech jsem s ní tak trochu na štíru. Nebo tedy moje chodidla jsou. Míša je buď neuvěřitelně odolný muž anebo prostě řekl ne stížnostem (protože ty bohatě obstarám já :))... Tak či tak - vypadá to, že jsem si dobře vybrala!

A tak možná díky kondici, možná díky stereotypní cestě v lesích, možná kvůli těžkým batohům (neb Míša si spletl pátek se sobotou a díky tomu jsme měli zbytečně na zádech zásoby na dva dny. Neb hlavně nesmí nikdy přijít hlad! To je ženské pravidlo číslo 1!)... Tak či tak, po dvaceti kilometrech začaly moje nohy stávkovat a přestaly mě poslouchat. Noc jsme tedy neplánovaně přečkali v městském alebergu v Salas, který zel prázdnotou. Společnost nám dělali jen Eva, Tomáš a několik lahví piva a vína. Dodnes děkuji Bohu za ty dary, neboť lék v podobě smíchu, dobrého jídla a fajn lidí zafungoval. Ačkoli to v podvečer vypadalo, že moje pouť se pro mě i moje nohy snad chýlí k nezdárnému konci a moje zoufalství by se dalo krájet, ráno jsem s odhodláním obula znovu boty a víte co? Šlo to... A dokonce líp, něž kdykoli před tím. :)

PS: Přátelé, omlouváme se za spojení tří dnů do jednoho příběhu, ale Camino Primitovo připomíná dost často zemi nikoho a najít tady wifi je někdy nekonečný příběh... :)