První krok!
Tak jsme na cestě

Nedávné dny na cestě byly tak různorodé jako ona sama.

V podstatě celou sobotu jsme proseděli v autobuse. Celé čtyři a půl hodiny nám trvalo projet to, co půjdeme zpět minimálně deset dní. Konečně jsme ale dorazili do hor! Ve městě Irun nás přivítal jak jinak než nekonečný lijavec. Po cestě autobusem jsme navíc utrpěli hned dvě ztráty - za prvé moje stylové brýle alá masařka skončily rozlomené v koši (neb jsem si na ně chytře sedla) a za druhé, naše nohy natekly (a to jsme ještě ani nevykročili!) a začaly se nápadně podobat poctivým špekáčkům. V malých klikatých uličkách, ve kterých zvesela vřískaly děti, se nám podařilo vcelku nepochopitelně zabloudit. Sháněli jsme totiž magickou knížku - tzv. credencial, klíč ke všem ubytovnám pro poutníky. Kdo ho nemá a navíc nesbírá razítka, může zůstat leda tak na rohožce. Po dlouhých útrapách jsme ho ulovili, k tomu ještě dobré víno a vydali se po žluté značce, která pro nás bude měsíc znamenat jistotu správného směru do hlubin lesů.

Jako typické ženě se mi hlavou začaly honit útržky z pohádek typu O perníkové chaloupce (obzvláště pasáž ztratili se v temném lese mi přišla velmi výstižná). Také jsem zjistila, že každá správná španělská casa (rozuměj dům) se neobejde bez zuřivého psa - v těch lepších případech na řetězu. Od včerejška jsem zase o něco chytřejší a vím, že se vzteklým psem není úplně radno hrát si na film "Chyť mě, když to dokážeš". Chvíli to Míšovi trvalo, ale můžu čestně prohlásit, že už zběsile neutíkám, nýbrž strnule stojím na místě a čekám s pepřákem v ruce, co tedy bude!

Nocleh jsme nakonec našli vysoko v horách, tak trochu nepoeticky za devatero rozmočenými cestami, devatero kluzkými kameny a devatero loužemi. Naše včerejší tour vypadala trochu jako snaha o to vyjít s krosnou na zádech kluzký tobogán - co krok nahoru, to dva kroky dolů. Nakonec jsme ale ku spokojenosti nás obou přežili - v opojení šumivým vínem (neb to se pak snáz vydrží všechno), zmoženi únavou a za bubnování neutichajícího deště.