Cesta do Be(t)léma!
O Katarině a dalších lidech dobré vůle

Cesta z Llanes do neznáma byla famózní. Sluneční kotouč na obloze zářil jako o život a my se rozhodli pro tzv. den na pohodu. Žádný spěch, jen koupání, dobrý oběd a spánek kdekoli, kde se nám zachce.

Když jsme procházeli luxusními letovisky, které teď zejí prázdnotou, nedalo nám to a vyslyšeli jsme volání oceánu. Rozhodně nešlo odolat - v malé zátoce jsme totiž objevily sprchy! A to je pro takového poutníka, který bydlí na divoko v přírodě, důležitá věc! Ono totiž, když se Vám takhle spojí slaná voda s potem, má to ty pravé štípací grády! S velkou slávou a nadšením jsme se převlékli do plavek a skočili do studených vln. Jako vždy byly naše koupací úbory až na dně batohů, takže postupné vyskládání vší bagáže do písku a následná chůze dvou individuí v plavkách s obrovskými batohy na zádech byla pro lidi v okolí něco jako zábavná kulturní vložka. Po skvělé koupeli jsme se s touhou smýt ze sebe nánosy soli vrhli ke sprchám, které světe div se, nefungovaly! Ha, malá léčka na poutníky - a my se znovu nechali polapit. :)

Náladu jsme si ale nenechali zkazit a zážitkovou výpravu posunuli o stupínek výš výborným obědem na naprosto překrásném místě. Příroda totiž vytvořila u soutoku průhledné říčky a moře kamenitou pláž, která byla téměř ze všech stran obklíčena vodní masou. A tak jsme jako šťastní trosečníci do sebe nasoukali tuňáka (kterého jsme dřív milovali, ale teď už je u nás tak trochu přerybováno) a cizrnu. Zdravé jídlo především. Všechno jsme to zapili téměř studeným pivem (to aby toho zdraví nebylo zase příliš) a vydali se dál vstříc dobrodružství.

Pokud byste někdy chtěli natočit reklamu na utrpení nebo zoufalství, doporučuji Vám obsadit do hlavní role Katarinu. Tahle sympatická dívka s plavými vlasy, kterou jsme viděli ploužící se před námi v kopcích, vypadala, jakoby se snad chtěla usoužit. Když jsme ji míjeli, nemohla jsem si nevšimnout jejího kulhání a taky ubrečených očí. Osud tomu zřejmě chtěl a já potkala dívku se stejným jménem, stejným tričkem a stejným nastavením mysli! Co víc, na nohou měla taky nové boty, které ji ovšem trápily zhruba o tisíc procent více než mě. A tak jsme se snažili Katarinu rozveselit a společně jsme za pomoci chipsů, sušenek a piva došli až do její cílové stanice. Tahle mladá dáma pracuje (nebo spíš pracovala) deset let jako zdravotní sestřička, teď se rozhodla seknout se svým jobem, bytem i s přítelem a prostě se toulá po světě. Jejím snem, na kterém usilovně pracuje, je stát se učitelkou jógy a uklidnit mysl! Fascinovaly mě naše "hluboké" rozhovory, cestovatelská moudra, spřádání plánů a setkání s Katarinou považuji za jednu z velkých radostí a inspirací, kterou mi Camino dopřálo!

A milých lidí i úžasné přírody jsme si užili opravdu dosyta. Kolem opuštěných vesniček, kostelíků a rozlícených krav jsme si to doštrádovali až k malinké vesničce Cuerres. Tušili jsme, že by tam snad někde měl stát alberg pro chudé i bohaté poutníky, který je tzv. donativo, tedy každý prostě hostitelům hodí do kasičky, kolik může. Že objevíme ale ráj jsme netušili. V malém bílém domku, zvaném Casa Belém (možná budete znát spíše označení Betlém), uprostřed nádherně vyzdobené zahrady plné obrázků, mozaiek a ověšených stromů, jsme našli Manfreda a Brigittu. Manželský pár původně z Německa, který se takhle jednou vydal na Camino a rozhodl se, že tady někde chce prostě žít a začít dělat něco užitečného. A tak si sbalili svých pár německých švestek, koupili dům a otevřeli si tu nejvřelejší ubytovnu, ve které jsme byli. Uvnitř nás bylo celkem sedm:

* skvělí majitelé, u kterých jsme se cítili jako v náručí babičky a dědečka. Naprosto plynule přecházeli v konverzaci mezi čtyřmi jazyky (totiž angličtinou, němčinou, francouzštinou a španělštinou) a s nadšením nám ukazovali svou vlastní kapli 

* Samantha, malá dívka z Francie, která vykročila na cestu z prahu svého domu se svým přítelem. Toho ovšem na cestě ztratila někde před sebou nebo za sebou a vlastně není jisté, jestli se ještě někdy znovu potkají. Skvostně kreslí, v březnu sekla se studii, teď se hledá a přemýšlí co dál - nu, na velká rozhodnutí má ještě několik měsíců a stovky kilometrů cesty před sebou

* Gerhard, sportovec tělem i duší, jednapadesátiletý Rakušan, který ovšem vypadá na třicet, neustále se směje a utvrzuje ostatní v tom, že žádné rozhodnutí není špatné. Gerhard se pro nás stal kamarádem od prvního okamžiku a jeho otevřenost a dobrá nálada nás totálně pohltily. 

* Večeři pro nás všechny připravil Alejandro - muž mnoha povolání, který dal výpověď v práci, protože dvanáct let údajně neměl žádnou dovolenou a utekl si vyčistit hlavu na cestu. Vzrušeně ukazoval typicky po španělsku, tedy zahlcen gesty a s výrazem mnoha podob, svou zraněnou nohu (nám všem se ovšem zdálo, že ho spíše chytla lenivá nálada), a tak zůstal v Belému po tři dny. Tak či tak - připravil pro nás tabuli, kterou bychom si jen těžko mohli dovolit - tradiční španělskou polévku z rajčat, bramborovou tortillu, ovocnou kaši a k tomu všemu jsme si společně užili nejen modlitbu, ale také dvě lahve červeného vína. 

Když se nám všem z jeho těžkosti zamotaly jazyky, upadli jsme blaženi do postele. Zjistili jsme totiž radostné novinky - že nikdo z nás nechrápe a nikdo nechce otevřít oči dřív než v osm hodin ráno (v tuhle dobu už obvykle někteří poutníci mají v nohou několik kilmetrů)! Ke štěstí stačí tak málo! A my jsme se prostě skvěle našli - patrička tak trochu líných poutníků, kteří mají společného i mnoho jiného. A po tomhle večeru jsme tušili, že se nevidíme naposled :)