Konečně slunce!
Aneb o cestě připomínající vlnobití 

Dnešní ráno začalo tak trochu rozpačitě - to když jsme zjistili, že naše skvělá stano-skrýš za obrovským stromem leží hned vedle stezky, po které od svítání brouzdají víkendu si užívající Španělé. Vlastně jsme si ustlali tak trochu na korze.

Vyrazili jsme pak vstříc cestě jak jinak než v pláštěnkách a potkali několik dalších souputníků. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací, třeba tu, že na "Camino Francés", na kterou jsme se chtěli vydat původně, jen během včerejška vyšlápnulo 270 lidí. Uf, bylo by to pro nás něco jako utéct z Václaváku na Staromák. :)

Po několika hodinách ve stromových tunelech, které se vinou kolem místních hor se před námi konečně objevilo, co jsme potřebovali - oceán sahající snad až na konec světa! Celé naše dnešní putování vlastně tak trochu připomínalo vlnobití - neustále nahoru a dolů, nahoru a dolů. Při jakém z těchto směrů naše nohy víc naříkají těžko říct. A stejně tak těžko jde zhodnotit, jestli jsou větší srábotky ony anebo z popruhů pohmožděná ramena. Jisté je, že člověk má pocit, jakoby mu postupně mělo upadnout oboje. Míša tuhle situací zhodnotil pro mne velmi "optimistickým" "zřejmě bude hůř".

Sluníčko se nám ovšem poutníkovi hoře rozhodlo vynahradit a konečně vykouklo. Cesta po pobřeží navíc připomínala kulisy z pohádky (nu dobře, občas to bylo trochu peklo - šlapat půl hodiny do schodů není úplně snová záležitost) a my si velmi často museli dávat pozor, aby nám do úžasem otevřené pusy nevletěla nějaká ta moucha.

Namísto toho se nám přímo před nosem objevili lidé kukuřice. Komunita takových (nu jak to jen popsat) zcela přírodních? otevřených? žijících v sektě? Ale rozhodně milých lidí. Dali jsme si u nich ledové matté (tedy to nám říkali, máme ale pocit, že to chutnalo po úplně jiné zelené rostlince) a nabídli nám nocleh. Ten jsme s díky odmítli a přesunuli se do naprosto překrásného města San Sebastian. Příchod do něj bych popsala jako jeden z těch okamžiků, kdy víte, že právě zažíváte přesně to ono! Prostě stručně a jasně - tady by se jednou krásně žilo! Jediným vroubkem na tomhle ideálu je, že tady právě probíhá filmový festival alá Hollywood. Ulice jsou přeplněné, restaurace jsou přeplněné a my mezi dámy v lodičkách a pány v gala jaksi nezapadáme. Občas mám dle pohledů kolem nás procházejících pocit, že nás považují za kuriozitu v rámci programu. Inu je pravda, že na našich botách (a kdyby jen na nich) je skutečně dosti znát, že patří poutníkům. Zdá se ale, že tady zřejmě ostrouháme. Díky festivalu jsou místa kde hlavu složit leda tak na pláži nebo na lavičkách v parku. A tak se rozmýšlíme, jestli nás čeká probdělá noc anebo cesta zpátky do strmých kopců - aneb za záchranou k lidem kukuřice. Vzhledem ke krosnám na zádech se nám nejeví jako dobrá alternativa ani jedno. Na vrcholku hory pro nás ale prý připraví i večeři - a to je silná motivace! Já jen doufám, že zase nebude cítit po té magické zelené rostlině. I když... Smíchu není nikdy dost. A když se tak dívám nahoru do svahu - docela bychom ji teď potřebovali. :)

PS: update pro maminky a babičky - noc jsme v pořádku přežili a byl to přesně jeden z těch zážitků, kvůli kterým jsme tady... Ale o tom zase příště :)