Santiago na dohled!
More pain, more gain

Naši milí spolupoutníci, cíl se blíží, ale poslední kilometry jsou obtížnější, než by se mohlo zdát...

Čtvrteční den jsme strávili na cestě pokoušejíce se pokořit 28 kilometrů. Chtěla bych říct, že nám to hezky odsýpalo, jenže rodiče mě učili, že lež má krátké nohy... Možná, že na vině byly naše zuřivě kručící žaludky. Mezi městy Lugo a Melide jsme totiž nenašli ani jeden obchod, ba ani jednu hospodu. Cestu mezi neupravenými vesničkami nám zpříjemňovala občasná setkání s Casandrou, se kterou jsme si vždycky s vervou zanadávali na zvyšující se hlad. A pak... začalo fičet. Studený vítr šlehal do tváří a my na sebe navlíkli veškeré teplé oblečení, které s sebou máme (a že ho moc nemáme). Asi to bylo varování, že začne přituhovat... Jenže my jsme nikdy nebyli příliš dobří v rozeznávání skrytých znamení. 

Na cestě nás přeci jen jedno překvapení čekalo (jako ostatně vždycky) - totiž dům dámy jménem Mipi, který nápadně připomínal čarodějnickou sluj. Mipi zachránila naše životy pivem a nám se v tomhle uměleckým duchem nabitém domě moc moc líbilo. Zdi zdobily abstraktní obrázky, na dvorku se toulalo snad tucet lenivých a zvědavých koček, uvnitř bylo spousta hezkého i nehezkého harampádí a spousta krásných ručně vyrobených věcí. Mipi na své zahradě ve stanu pod velkým stromem poskytuje nouzové přísřeší poutníkům a při tom tvoří, co ji zrovna napadne. Setkání to bylo vskutku hezké, ale město Melide na dalekém obzoru varovně zvedalo prst, byl čas vyrazit.

Když jsme dorazili k branám Melide, čekal nás tak trochu šok. Byli jsme sice našimi kamarády z Camino Norte i Primitivo upozorňováni, ale... Zatímco předchozí noc jsme strávili v malém albergu ve čtyřech, noc čtvrteční jsme si užívali v poutnické ubytovně pro 130 lidí. A ložnice byla téměř plná. Tytam byly známé tváře, převládalo ticho (neb v sedm večer už někteří spali), následně chraplavo a smradlavo... Ouha, ouha. Další změna přišla ráno. Tentam byl spánek alespoň do půl osmé, tak jak jsme byli zvyklí, první ptáčata se vzbudila v 5:30, v 7:05 jsme byli v albergu poslední... A to si představte, že slunce tady vychází nejdříve v 8:30! Svítící procesí poutníků s čelovkami se řítilo na Camino, aby zahájili svůj závod s názvem "Urvi své místo v albergu". Těžko Vám popsat naše rozčarování, ale připadali jsme si jak domorodci poprvé ve městě. Camino Frances je asi krásná cesta, lidé tady vypadají moc mile... Ale co naplat - je jich tu prostě moc. Naše duše zaprahly po oceánu a horách.

Díky téměř rovnému terénu nám páteční cesta neobvykle rychle utíkala. Ovšem jen do prvních kapek. Ty byly nejdřív malé, milé a téměř lechtavé. Brzy ale přišel chlad, mokro úplně všude a kapky velké jako pecky. Míšovo noha se zřejmě rozhodla nám pokračování v tomhle nečasu vymluvit, a tak natekla do sloních rozměrů. Během pár minut se z něj stal mistr kulhavec. Oběd jsme si vychutnali v autobusové zastávce u hlavní silnice a výhledy na stále zataženější oblohu a sílící déšť nás donutily vypít lahev vína. Neb jak Míša říká: "Wine is the best painkiller" (Víno je nejlepší lék na bolest).

Po kratší rekonvalescenci jsme znovu obuli boty a byli plni odhodlání pokračovat v naší spanilé jízdě za 33 kilometry. Zrovna při oblepování mého zbrusu nového puchýře (protože když hodně prší, člověk má hodně mokré boty, a když má hodně mokré boty, má pak taky hodně puchýřů) a obvazování Míšovo holeně se ze zatáčky vynořil náš kamarád Gustavo. Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidíme, neboť při našem posledním setkání mluvil o tom, že se chystá střihnout si ve finiši pěší maratón. Nevyšlo to! Belhajíce, téměř skákajíce se k nám přišoural a společně jsme vyrazili za zbylými 17 kilometry - a musela to být radost pohledět! Naše trio připomínalo pojízdný lazaret. Jako tři kulhající, do morku kostí promoklí poutníci jsme zřejmě vypadali obzvláště tragicky, neboť místní hospodský nám k pivu přidal i talíř mořských potvor gratis. Chutnaly jako ryby, ale nebyly to ryby, připomínaly houby, ale nebyly to houby, Gustavo tvrdil, že je to je mňamka, ale nebyla to ňamka! :))

Zimu a únavu jsme se snažili zahnat chytrými řečmi o životě, cestování a trablích všeho druhu - Gustavo je totiž mimo jiné kouč, a tak má po kapsách vždy nějakou tu užitečnou radu k dobru. Snad i díky tomu jsme do našeho cíle, města Pedrozo vzdáleného od Santiga UŽ JEN 20 kilometrů dopajdali. Inu, jak Gustavo říká: "More pain, more gain". Pokud je to pravda, pak po dnešku na nás čeká hodně sladká odměna... :) Ovšem nepředbíhejme - předpověď počasí na zítra hlásí ještě více vody než dnes. Nu... Mohlo by se to jevit jako problém, ale berme to jako výzvu! :)