Přes nuda pláž až k ráji!
Den naboso!

Den v Laredu začal naprosto famózně - totiž se skvělými lidmi a se stejně skvelou snídaní! Jakmile jsme spatřili nápis "Vaječná tortilla, káva a čerstvý juice", věděli jsme, že dnešní den bude prostě speciální! A taky že byl... :)

Když jsme dali pá a šáteček Ulli a Markusovi, rozhodli jsme se vypít na jejich počest ještě dvě plechovky ledového piva. A to se stylem, totiž na luxusní pláži, která po ránu zela prázdnotou (ouha, těžký je život těch, co musí pracovat a slastný ten náš). Mimochodem poslední dobou jsem si všimla, že spotřeba chmelových a vinných nápojů se u nás zvyšuje přímo úměrně s převýšením před námi. Když jsem spatřila kopce před sebou a cestu, která po nich vede, musela jsem nejdříve rozehnat mžitky před očima a následně si dát na posilněnou ještě minimálně jedno! 

Cesta to byla náročná, ale vskutku překrásná. Vyhlídky na tyrkysové moře střídaly vyhlídky na rozbouřené vlny a surfaře, kteří se je pokoušeli zkrotit. Odměnou za nezvrknuté kotníky a výdrž nám pak byla pět kilometrů dlouhá pláž, po níž Camino vede, a na které jsme si mohli konečně sundat boty! Na jejím startu bylo ovšem potřeba ještě složit zkoušku odolnosti - totiž projít bez újmy pláží plnou naháčů. Leckdo by si možná řekl, že to vlastně byla součást odměny, ale věřte, že v tomto případě většina poutníků spíše přidávala do kroku. Inu, pastva pro oči vypadá vskutku jinak. :)

Boty jsme hodili na ramena a dopřáli našim unaveným nohám luxusní koupel v mořské soli. Řeknu Vám, taková kůra je k nezaplacení! Namísto muziky, která je v těžkém finiši vždy to jediné, co donutí moje nohy k pohybu (totiž opakující se rytmus poslouchají tak nějak víc než mě) jsem se nechala namotivovat šuměním oceánu a nádherným městem na obzoru. 

Cestou jsme taky potkali jeden přívoz, který sice jezdí, ale nikdo neví odkud přesně ani v kolik. Důležité je prostě sledovat šlápoty a stopy od kol v písku a na místě, kde v oceánu končí, vyčkat, však ona se ta místní bárka objeví! Skvělá věc ovšem je, že takové čekání Vám vždycky zpříjemní někdo z usměvavých Španělů. Není den, aby nás někdo nezastavil a neprohodil pár vět. Někdy je to dokonce velmi mnoho vět, kterým tak trochu, no spíš ani moc ne, rozumíme. To ale vůbec nevadí, stačí se usmívat, kývat a opakovat třeba jen poslední slovo! :) Kromě milých lidí nás na cestě taky potkalo stádo krav, které si to poslušně štrádovalo po silnici z pastvy domů a ačkoli vypadalo velmi mírumilovně, tohle půl tunové procesí naproti nám mě trochu znervóznilo. 

Den jsme završili výstupem na obrovský kopec u města Güemes - výkon to byl nadlidský, ale pohled na špičaté hory v dáli a klenuté kopečky pod námi v záři zapadajícího slunce dokázal přeměnit naše výrazy z "možná umřu" na "asi se rozplynu". Více než tohle pohlazení na duši jsme ale ocenili vařící sprchu! Děkuji poutníkům, že většina z nich má rozum a na konci září namísto několika set kilometrové trasy raději zůstavájí v domácích bačkorách. Na nás totiž tak zbyde více teplé vody a řeknu Vám, to je prostě věc naprosto neobyčejná! Vynálezce sprchy by si zasloužil Nobelovu cenu za přínos lidstvu, stejně tak i tvůrce postele... Ta nám totiž taky pekelně chybí... Už brzy se ji snad dočkáme. Ale o tom už bude zase jiná písnička. :)